Hotovost působí jistě. Ekonomicky ale často nefunguje
V českých domácnostech stále leží miliardy korun v hotovosti, ať už v peněženkách, trezorech nebo doma v obálkách. Pro řadu lidí jde o psychologickou pojistku: peníze jsou po ruce, nejsou „na očích“ bankám ani trhu a v případě nouze se s nimi dá okamžitě zaplatit. Jenže právě tato dostupnost je vykoupena tím, že hotovost sama o sobě nevydělává a v čase ztrácí kupní sílu.
Zatímco účet s úrokem nebo konzervativní investice mohou část ztráty kompenzovat, bankovky uložené doma stojí na místě. A v prostředí inflace to znamená jediné: za stejnou částku si člověk koupí méně než dřív. Není to vidět na první pohled, ale rozdíl je po několika letech citelný.
Inflace ukusuje hodnotu každý rok
Inflace vyjadřuje růst cen zboží a služeb. Pokud ceny rostou o 3 procenta ročně, znamená to, že za 100 000 korun si za rok koupíte zboží v hodnotě zhruba 97 000 korun dnešních peněz. Po pěti letech už je to přibližně 86 000 korun, pokud by inflace zůstala stejná. Při vyšších tempách je propad ještě výraznější.
Česká inflace v posledních letech ukázala, že znehodnocení peněz nemusí být zanedbatelné. V roce 2022 meziroční inflace v Česku podle Českého statistického úřadu přesáhla 15 procent, což byla jedna z nejvyšších hodnot v novodobé historii. I když se později tempo růstu cen uklidnilo, škody na kupní síle už vznikly. Lidé, kteří drželi větší část úspor v hotovosti, přišli o část reálné hodnoty svých peněz bez jediného výběru z bankomatu.
Praktický příklad je jednoduchý. Pokud měl někdo doma 200 000 korun a inflace byla průměrně 10 procent ročně po dobu dvou let, reálná hodnota těchto peněz klesla zhruba na 162 000 korun. Člověk má stále stejný počet bankovek, ale jejich nákupní síla je nižší.
Nejde jen o inflaci. Peníze pod matrací přicházejí i o výnos
Skutečná ztráta není jen v tom, že ceny rostou. Druhým problémem je takzvaná ušlá příležitost. Každá koruna, která neleží na běžném nebo spořicím účtu, v termínovaném vkladu či v konzervativním fondu, přichází o možnost vydělávat. I když jsou úrokové sazby dnes nižší než v době vrcholu inflace, stále existují nástroje, které hotovost doma poráží.
Vezměme opět částku 200 000 korun. Pokud by byla uložená na spořicím účtu s úrokem 4 procenta ročně, po roce by přinesla hrubý výnos 8 000 korun. Po zdanění je výnos nižší, ale stále jde o rozdíl proti nule. U hotovosti doma je výnos nulový, a to ještě před započtením inflace. Ve výsledku tak neexistuje jen ztráta vůči cenám, ale i vůči alternativám, které jsou dostupné prakticky každému.
Ekonomové tento rozdíl popisují jako náklad obětované příležitosti. Peníze uložené „bezpečně“ doma nejsou ve skutečnosti zdarma. Mají cenu v podobě toho, co mohly vydělat jinde. Čím vyšší je částka a čím delší je horizont, tím větší je tato ztráta.
Kolik stojí hotovost v číslech
Na první pohled může být rozdíl mezi uložením peněz doma a na účtu malý. V horizontu několika měsíců skutečně nemusí být dramatický. Jenže při delším držení se efekt násobí. Následující příklad ukazuje, jak rychle může hodnota hotovosti klesat:
- 100 000 Kč při inflaci 5 % ročně: po 1 roce reálná hodnota klesne na asi 95 000 Kč.
- 100 000 Kč při inflaci 5 % ročně: po 3 letech je reálná hodnota zhruba 86 000 Kč.
- 100 000 Kč při inflaci 10 % ročně: po 3 letech je reálná hodnota přibližně 75 000 Kč.
Jestliže by stejná částka ležela na spořicím účtu s úrokem například 3 procenta ročně, ztráta se alespoň částečně tlumí. Rozdíl mezi hotovostí a úročeným vkladem pak může po několika letech činit desetitisíce korun. U vyšších rezerv, například 500 000 korun nebo milionu, už jde o velmi citelnou část rodinného majetku.
Dalším faktorem je bezpečnost. Hotovost doma sice člověk vidí, ale vystavuje ji riziku krádeže, požáru nebo prostého poškození. Bankovní systém má své limity, ale u běžných vkladů je úroveň ochrany vyšší než u peněz v domácí zásuvce.
Proč lidé hotovost stejně drží
Navzdory číslům mnoho lidí stále preferuje hotovost. Důvodů je několik a nejsou iracionální. Někteří pamatují bankovní krize, jiní se obávají výpadku platebních systémů, další chtějí mít rychle dostupnou rezervu pro nečekané výdaje. Hotovost je také srozumitelná: nikdo nemusí řešit aplikace, tržní výkyvy ani podmínky bankovních produktů.
Finanční poradci ale upozorňují, že problém není v držení malé pohotovostní rezervy. Problém nastává ve chvíli, kdy se z krátkodobé rezervy stane dlouhodobé „parkoviště“ pro úspory. Jinými slovy: pár tisíc korun na nečekané výdaje dává smysl, ale vyšší částky určené na roky dopředu už hotovostní režim poškozuje.
Rozumné je proto rozlišovat mezi likvidní rezervou a dlouhodobými úsporami. První má být snadno dostupná, druhá by měla aspoň částečně chránit proti inflaci. Právě zde se hotovost láme.
Jak s penězi naložit, aby neztrácely hodnotu
Pro běžného střadatele neexistuje jediné univerzální řešení. Základní pravidlo ale zní jednoduše: hotovost doma by měla sloužit jen jako krátkodobá rezerva, ne jako hlavní forma spoření. Odborníci obvykle doporučují mít po ruce částku odpovídající několika týdnům až měsícům běžných výdajů. Zbytek už má smysl přesunout do nástrojů, které peníze aspoň částečně chrání před znehodnocením.
Možností je několik:
- spořicí účet pro rezervu, kterou je třeba mít rychle dostupnou,
- termínovaný vklad pro peníze, které člověk nebude potřebovat hned,
- státní dluhopisy nebo konzervativní fondy pro opatrnější investory s delším horizontem,
- pravidelné investování do široce diverzifikovaných nástrojů pro dlouhodobé cíle, například důchod nebo vzdělání dětí.
Důležité je nehonit se za výnosem za každou cenu. Smyslem není proměnit každou korunu v rizikový nástroj, ale nenechat peníze zbytečně chátrat. U lidí, kteří mají větší obavy z výkyvů, často stačí i jednoduchý model: menší hotovostní rezerva doma, větší rezerva na spořicím účtu a dlouhodobé peníze oddělené stranou.
V době, kdy ceny rostou a úroky se mění, je největší chybou považovat hotovost za bezrizikovou investici. Bez rizika je jen z hlediska kolísání nominální hodnoty. Z pohledu kupní síly, inflace a ušlého výnosu jde naopak o jednu z nejdražších forem držení peněz, kterou si domácnosti mohou zvolit.
