Protest, který má šokovat, často jen rozčilí
Klimatický aktivismus se v posledních letech stal jedním z nejviditelnějších společenských témat v Evropě i v Česku. Organizace a skupiny, které upozorňují na oteplování planety, ztrátu biodiverzity nebo závislost na fosilních palivech, sázejí stále častěji na akce, jež mají vyvolat silnou reakci. Patří k nim blokády dopravy, obsazování silnic, narušování sportovních nebo kulturních akcí i symbolické útoky na umělecká díla.
Logika těchto akcí je jednoduchá: když se o problému mluví málo, je třeba ho udělat nepřehlédnutelným. Jenže právě v tom bývá problém. Veřejnost často nevnímá obsah poselství, ale především dopad na běžný život. Zpožděné vlaky, kolony aut, policie v ulicích nebo poškozené exponáty v muzeích se stávají obrazem celého hnutí. A ten bývá pro mnoho lidí spíš odrazující než mobilizační.
V praxi to znamená, že aktivisté sice získají několikadenní mediální pozornost, ale zároveň riskují, že ztratí podporu těch, které chtěli přesvědčit. U části veřejnosti se pak klimatická politika začne spojovat ne s řešením problému, ale s chaosem, nátlakem a elitářstvím.
Co ukazují data: podpora klimatických cílů neklesá, ale důvěra v aktivisty ano
Rozdíl mezi podporou klimatické politiky a podporou klimatického aktivismu je zásadní. Průzkumy v Evropě dlouhodobě ukazují, že lidé sice většinou souhlasí s potřebou chránit klima, ale mnohem méně už s radikálními metodami protestu. To potvrzují i studie z Německa, Británie nebo Nizozemska, kde se po blokádách silnic a narušení dopravy opakovaně objevuje pokles sympatií k protestujícím, zatímco ochota podporovat klimatická opatření se mění jen minimálně.
Výzkum britských univerzit z posledních let ukázal, že lidé po konfrontaci s nenásilnými, ale rušivými akcemi častěji požadují přísnější zásahy policie a nižší toleranci vůči demonstrantům. Podobný efekt se objevil i v USA při protestech hnutí Extinction Rebellion nebo při akcích skupiny Just Stop Oil. Média sice přinesla přesně to, co organizátoři chtěli – tedy výraznou publicitu –, ale veřejné mínění se posunulo spíše proti nim.
V českém prostředí je situace podobná, i když protestní scéna je menší. Když aktivisté v Praze blokovali dopravu nebo se lepili k vozovce, na sociálních sítích i v anketách převažovaly reakce typu, že „kvůli nim lidé klimatické změně spíš přestanou naslouchat“. Naopak obsahová debata o emisích, energetice nebo adaptaci na sucho zůstala v pozadí.
To je důležitý bod: protest může zvednout viditelnost tématu, ale ne vždy zvedne podporu pro řešení. A mezi oběma věcmi je obrovský rozdíl.
Blokády dopravy zasahují hlavně ty, kteří krizi neřídí
Největší slabinou blokád silnic a dopravních uzlů je jejich dopad na obyčejné lidi. Zpožděný autobus, uzavřený nájezd na dálnici nebo kolona v ranní špičce nezasáhnou vládu, ropné společnosti ani velké průmyslové hráče. Dopad pocítí především řidiči, rodiče vezoucí děti do školky, zdravotníci, řemeslníci nebo lidé dojíždějící za prací.
Právě tady se klimatický aktivismus dostává do rozporu s vlastním cílem. Pokud chce získat širší podporu pro změnu dopravy, energetiky nebo průmyslu, těžko ji získá tím, že lidem komplikuje každodenní život. U části veřejnosti se pak vytváří jednoduchá rovnice: „kvůli klimatickým aktivistům mám zpoždění, takže s nimi nesouhlasím.“ Tato emoce bývá silnější než jakýkoli argument o emisích.
Podle dopravních a bezpečnostních expertů navíc blokády často přinášejí více rizik než užitku. Zpomalení záchranných složek, nervozita řidičů a neplánované objízdné trasy zvyšují tlak na systém, který je už tak přetížený. V městském provozu může několik desítek minut blokády znamenat desítky hodin ztraceného času pro stovky dalších lidí.
Aktivisté argumentují tím, že právě nepohodlí má být součástí sdělení: klimatická krize je tak vážná, že si žádá výjimečné prostředky. Jenže veřejnost často vnímá tento přístup jako formu morálního vydírání. Místo aby se debata vedla o tom, jak rychle snižovat emise, přesune se k otázce, zda protestující nepřekročili hranici legitimity.
Ničení obrazů a symbolické útoky: mediální efekt ano, důvěra ne
Ještě citlivěji veřejnost reaguje na útoky na kulturní a umělecké předměty. Když aktivisté v galeriích házejí jídlo na obrazy chráněné sklem nebo přilepují ruce k rámům, spoléhají na obrovský mediální zásah. Z hlediska public relations často funguje přesně to, co chtějí: záběry obletí svět, sociální sítě se zaplní debatou a jméno skupiny se dostane do hlavních zpráv.
Jenže i tady platí, že pozornost není totéž co přesvědčení. Pro mnoho lidí je ničení či ohrožování kulturních artefaktů symbolem neúcty, nikoli odhodlání. I když jsou díla obvykle chráněna sklem a fyzicky nepoškozena, samotná představa útoku na kulturní dědictví vyvolává odpor napříč politickým spektrem. Aktivisté tím často přicházejí o podporu i mezi lidmi, kteří jinak klimatickou krizi berou velmi vážně.
Galerie a muzea navíc nejsou místem, kde by se rozhodovalo o emisních limitech nebo energetické politice. Útok na obraz tak nezasáhne skutečný zdroj problému, ale spíš publikum, které se s ním nemá sílu ani možnost ztotožnit. Výsledek je předvídatelný: místo debaty o fosilních palivech se řeší bezpečnost v muzeích a tresty za vandalismus.
Podobně neúspěšně působí i akce, které využívají extrémní symboliku bez zřejmé vazby na konkrétní politický cíl. Pokud má být protest účinný, musí být pro veřejnost čitelný. Jakmile ale převažuje šok nad sdělením, ztrácí se i samotná pointa.
Proč část hnutí sází na tvrdší taktiku i přes odpor veřejnosti
Z pohledu některých klimatických organizací je tvrdá taktika výsledkem frustrace. Vědci už roky upozorňují, že čas na omezení emisí se krátí, zatímco politická reakce je pomalá. Zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu opakovaně zdůrazňují, že bez rychlého snížení emisí budou dopady na krajinu, zemědělství i zdraví lidí výrazně horší. Aktivisté proto tvrdí, že standardní petice, pochod po chodníku nebo tisková konference nestačí.
Jenže mezi zoufalstvím a efektivitou je velká mezera. Historie občanských hnutí ukazuje, že úspěch často přichází tehdy, když dokážou spojit tlak s širokou veřejnou podporou. Hnutí za volební právo žen, občanská práva v USA nebo ekologické kampaně zaměřené na konkrétní zákony uspěla mimo jiné proto, že uměla oslovit lidi mimo vlastní jádro.
Klimatický aktivismus se v tomhle ohledu potýká s dilematem. Když zůstane příliš umírněný, snadno zapadne. Když zvolí radikální a obtěžující formu, riskuje izolaci. V posledních letech se navíc ukazuje, že veřejnost rozlišuje mezi protestem proti konkrétním firmám nebo politikům a akcemi, které dopadají na náhodné kolemjdoucí. Čím méně je cíl protestu srozumitelný, tím hůř pro protestující.
To je důvod, proč některé klimatické skupiny začínají od blokád a spektakulárních gest ustupovat a vracejí se k méně konfliktním formám tlaku: lokálním kampaním, právním sporům, práci s obcemi nebo přímému vyjednávání s firmami a institucemi. Ne proto, že by problém zmizel, ale protože bez důvěry veřejnosti se změna prosazuje mnohem obtížněji.
Politici i veřejnost se pak soustředí na formu, ne na obsah
Nežádoucím důsledkem radikálních akcí je i to, že dávají odpůrcům klimatické politiky silný argument. Místo debaty o tom, jak rychle odstavovat uhelné zdroje, jak podporovat zateplování budov nebo jak zrychlit výstavbu obnovitelných zdrojů, se politická scéna začne přít o to, zda mají být blokády zakázány, zda mají být pokuty vyšší a jak přísně mají policisté zasahovat.
Politici pak často reagují na nejviditelnější část problému, nikoli na jeho podstatu. To vede k dalšímu zacyklení: aktivisté tvrdí, že systém je hluchý, stát zpřísňuje pravidla pro demonstrace a veřejnost má pocit, že klimatické hnutí je stále agresivnější. V takové atmosféře se klimatická politika stává kulturní válkou, nikoli odbornou debatou.
Právě to je moment, kdy protesty míjejí cíl. Ne že by téma klimatu přestalo být důležité. Naopak. Ale způsob, jakým je sdělováno, může rozhodnout o tom, zda se k němu přidají noví spojenci, nebo zda se kolem něj vytvoří ještě hlubší příkopy.
