Charita jako součást obchodní strategie
Velké firmy dnes nevystupují jen jako zaměstnavatelé a výrobci, ale také jako dárci, mecenáši a „společensky odpovědní“ aktéři. Do veřejného prostoru posílají milionové částky na nemocnice, školy, kulturu, sport nebo humanitární projekty. V praxi to ale bývá zároveň součást promyšlené komunikace, která má posílit značku, zlepšit vztahy s politiky i veřejností a odvést pozornost od daňové optimalizace.
Podstata kritiky je jednoduchá: pokud firma nebo miliardář věnuje část zisku na charitu, nejde o náhradu za daně. Daň je povinný příspěvek do systému, z něhož se platí infrastruktura, školství, zdravotnictví, bezpečnost i sociální služby. Dar je dobrovolný a jeho příjemce určuje dárce. Tím získává i kontrolu nad tím, kam peníze půjdou a jak budou vidět.
Podle studie britské organizace Charity Commission a analýz OECD je dlouhodobým problémem hlavně to, že vysokopříjmové skupiny a velké firmy často využívají daňové výjimky, odpočty a přesuny zisků do zemí s nižším zdaněním. Dobročinnost pak funguje jako veřejně viditelný protipól k méně viditelné daňové optimalizaci.
Kolik bohatí skutečně dávají a kolik by zaplatili na daních
V USA, které jsou pro podobné debaty klíčovým příkladem, je filantropie hluboce zakořeněná. Nejbohatší lidé světa pravidelně oznamují miliardové závazky. Bill Gates a Warren Buffett dlouhodobě veřejně podporují myšlenku, že velké jmění má být po smrti z velké části rozdáno. Jenže i tady se objevuje zásadní otázka: kolik by se do veřejných rozpočtů dostalo, kdyby byla nastavená přísnější daň z majetku, dědictví nebo kapitálových výnosů?
Podle organizace Oxfam drží nejbohatší lidé světa mimořádně vysoký podíl majetku, zatímco jejich efektivní zdanění bývá nižší než u běžných zaměstnanců. Oxfam ve svých pravidelných zprávách upozorňuje, že miliardáři často platí nižší skutečnou daňovou sazbu než lidé ze střední třídy, protože jejich příjmy jsou vázané na kapitál, akcie a složité holdingové struktury, ne na mzdu.
Veřejně citovaný výpočet amerického levicového think-tanku Institute for Policy Studies ukázal, že některé americké miliardářské rodiny mohou díky daňovým výjimkám a přesunům majetku odvádět zlomky toho, co by odpovídalo jejich skutečné ekonomické síle. Současně ale tyto rodiny často vystupují jako významní mecenáši univerzit, muzeí nebo zdravotnických zařízení.
Pro běžného čtenáře je klíčové jedno srovnání: když člověk s průměrným příjmem odvede daně ze mzdy, nemá možnost si vybrat, zda peníze půjdou na školy, nemocnice nebo silnice. Když ale miliardář daruje třeba 100 milionů dolarů na výzkum, získá nejen obraz štědrého mecenáše, ale někdy i možnost ovlivňovat, jaké projekty dostanou přednost.
Proč je dobročinnost pro firmy výhodná
Korporátní filantropie není jen otázkou dobrého srdce. Firmy z darů profitují hned několika způsoby. Zlepšují si reputaci, posilují vztahy s komunitou, získávají přístup k politickým elitám a někdy i daňové zvýhodnění. V řadě zemí lze dary odečítat od základu daně nebo je jinak daňově zvýhodnit. To znamená, že část „štědrosti“ ve skutečnosti platí stát, tedy veřejnost.
Typickým příkladem jsou velké nadace napojené na úspěšné podnikatele. Nadace nesou jméno zakladatele, financují prestižní projekty a dlouhodobě budují odkaz rodiny. Zároveň umožňují přesouvat majetek mimo přímé dědění a v některých jurisdikcích oddalovat zdanění nebo jej výrazně snížit. Kritici proto mluví o „charitativním praní reputace“.
Americký případ rodiny Sacklerových, vlastníků firmy Purdue Pharma, je jedním z nejznámějších. Rodina se dostala do středu kritiky kvůli roli firmy v opioidové krizi v USA, která stála podle oficiálních odhadů statisíce životů. Přesto její jméno po léta zdobilo muzea, univerzity a kulturní instituce díky velkým darům. Teprve po masivním společenském tlaku začaly některé instituce jméno Sackler odstranit. Příklad ukázal, že dar může zakrývat i vážné reputační problémy.
Podobně se diskutuje i o technologických gigantů. Velké americké korporace v minulosti přispívaly na školství, digitální vzdělávání nebo klimatické projekty, zatímco současně využívaly daňové struktury, které snižovaly jejich skutečné odvody. Podle analýz organizace Tax Justice Network patří právě nadnárodní firmy k hlavním aktérům, kteří přesouvají zisky do daňových rájů a oslabují daňové systémy států, kde reálně podnikají.
Veřejný rozpočet versus soukromý výběr priorit
Hlavní rozdíl mezi daní a charitou není jen v tom, že jedna je povinná a druhá dobrovolná. Jde také o to, kdo rozhoduje o prioritách. Daně vybírá stát a mají sloužit celku. Charita se řídí vůlí dárce. To znamená, že bohatý jednotlivec nebo firma může podporovat především témata, která jsou viditelná, mediálně atraktivní nebo se hodí k vlastnímu brandu.
Veřejné rozpočty naopak musí řešit i méně „vděčné“ oblasti: dlouhodobou péči, sociální bydlení, učňovské školství, opravy kanalizací, místní dopravu nebo prevenci kriminality. To jsou oblasti, které se nehodí na slavnostní přestřižení pásky, ale bez nich stát nefunguje. Filantropie je často zaměřená na jednotlivé projekty, kde je možné dobře ukázat výsledek. Daňový systém má ale financovat každodenní chod společnosti.
Ekonomové upozorňují, že pokud se stát spoléhá na dobrovolnou štědrost nejbohatších, vzniká nerovnost i v tom, kdo dostane pomoc. V oblastech, kde je méně mediálního zájmu nebo menší prestiž, nemusí být soukromí dárci ochotni investovat vůbec. Veřejný systém by naopak měl fungovat podle potřeb, ne podle popularity.
V Evropě se tento spor vede i v souvislosti s klimatickou krizí. Některé firmy financují výsadbu stromů, výzkum obnovitelných zdrojů nebo ekologické kampaně, zatímco současně pokračují v činnostech s vysokými emisemi. Kritici tvrdí, že jde o typický příklad „greenwashingu“: relativně levné dobročinné projekty mají zakrýt mnohem větší environmentální škody v hlavním byznysu.
Co ukazují data z daňových úniků a offshore struktur
Debata o charitě nedává smysl bez dat o tom, jak velké objemy peněz zůstávají mimo běžné zdanění. Podle odhadů OECD přicházejí státy každoročně o stovky miliard dolarů kvůli přesunům zisků nadnárodních firem a agresivní daňové optimalizaci. Organizace Tax Justice Network dlouhodobě uvádí, že státy ztrácejí na korporátním zdanění a daňových rájích stovky miliard dolarů ročně.
V praxi to znamená, že peníze, které by mohly financovat například nemocnice, učitele nebo dostupné bydlení, se často přesunou do struktur v Irsku, Nizozemsku, Lucembursku, na Kajmanské ostrovy nebo do dalších jurisdikcí s výhodným režimem. Z těchto prostředků se pak část vrací zpět ve formě sponzoringu, grantů nebo darů. Pro veřejnost to může působit jako štědrost, ale ekonomicky jde často o velmi výhodně načasovaný přesun části zisku.
V Evropské unii se proto diskutuje o minimální korporátní dani, větší transparentnosti vlastnictví a omezení anonymních struktur. Cílem je zabránit tomu, aby firmy vydělávaly v jedné zemi, ale daňově mizely v jiné. Bez těchto pravidel zůstane charita jen viditelnou špičkou systému, který je z velké části postavený na neviditelných úlevách a výjimkách.
Proč na tom záleží i v Česku
Česká debata bývá často méně vyhrocená než americká, princip ale zůstává stejný. I v tuzemsku se velké holdingy prezentují jako podporovatelé zdravotnictví, kultury nebo sportu. Zároveň ale využívají holdingové struktury, dceřiné společnosti a daňové plánování, které jim pomáhá snižovat daňovou zátěž. Veřejnost pak vidí především billboardy, sponzorské kampaně a slavnostní předávání šeků.
Podle údajů Ministerstva financí a Finanční správy se stát každoročně snaží vymáhat miliardy korun na doměřených daních a bojuje s agresivním daňovým plánováním i převody zisků. Současně roste tlak na transparentnost darů, nadací a sponzoringu, aby bylo jasné, kdo peníze dává, komu a s jakým účelem.
Pro veřejnou debatu je podstatné, aby se charita nevydávala za náhradu spravedlivého zdanění. Dar může pomoci, někdy rychle a účinně. Jenže systémové služby, které stát financuje z daní, nelze postavit na dobrovolnosti. Pokud mají mít školy, nemocnice, obce i sociální služby stabilní financování, je důležitější poctivé zdanění než okázalé filantropické gesto.
Právě tady se láme otázka, kterou korporátní charita často zakrývá: zda má společnost spoléhat na dobrou vůli nejbohatších, nebo na pravidla, která platí pro všechny stejně.
