Jantarová komnata, místnost s bohatou stěnovou výzdobou z tun jantarových panelů, zrcadel a drahých kamenů, bývala právem označována za osmý div světa. Tento dar pruského krále Fridricha Viléma I. ruskému caru Petru Velikému zářil po staletí v Carském Selu jako symbol imperiální moci a nepředstavitelného bohatství.
V roce 1941 ji však nacistické jednotky rozebraly, odvezly a na sklonku války se po ní slehla zem. Zbyly jen mýty, záhadná úmrtí hledačů a desítky teorií. Kam se tento poklad poděl a proč se z něj stala největší hádanka moderní archeologie?
Poslední stopa: Královec pod palbou
Abychom pochopili záhadu zmizení Jantarové komnaty, musíme se vrátit do podzimu roku 1941. Německá armáda tehdy oblehla Leningrad a obsadila carský palác v Carském Selu. Speciální nacistické komando pro sběr uměleckých děl komnatu během 36 hodin demontovalo, zabalilo do 27 masivních beden a odveze do tehdejšího východopruského Královce (dnešní Kaliningrad).
V Královci byla komnata znovu sestavena na tamním zámku a vystavena pro veřejnost. Zde její oficiální stopa končí.
V srpnu 1944 britské letectvo Královec masivně vybombardovalo a v dubnu 1945 město po krvavých bojích dobyla Rudá armáda. Zámek vyhořel a bedna s jantarem se vypařila. Správce královských uměleckých sbírek, Alfred Rohde, před svou záhadnou smrtí na tyfus v roce 1945 tvrdil, že komnata byla bezpečně uložena v bednách ve sklepě zámku. Po dobytí města sovětskými vojsky však sklepení zela prázdnotou.
Hlavní teorie: Popelem, nebo pod zemí?
Hledači pokladů a historici se dodnes dělí na několik nesmiřitelných táborů podle toho, jaké teorii o osudu komnaty věří.
Teorie o zničení ohněm
Tato verze je sice nejméně romantická, ale z vědeckého hlediska nejvíce pravděpodobná. Jantar není kámen, je to fosilizovaná pryskyřice. Při teplotách nad 150 °C začíná měknout, při vyšších teplotách hoří jasným plamenem jako svíce. Během britského bombardování v roce 1944 nebo při finálním sovětském dělostřeleckém útoku na zámek v dubnu 1945 v Královci zuřily požáry s teplotami přesahujícími 1000 °C. Je velmi reálné, že se osmý div světa jednoduše proměnil v popel a dým.
Teorie o ukrytí v podzemních bunkrech a dolech
Nacisté měli propracovaný systém ukrývání uloupených uměleckých děl v solných a hlubinných dolech po celém Německu a okupovaných územích. Mnoho indicií naznačuje, že bedny byly před příchodem Rudé armády z Královce evakuovány. Mezi nejčastěji zmiňovaná místa potenciálního úkrytu patří:
- Šachty v Krušných horách: Zejména okolí obcí Deutschneudorf nebo hrad Lauenstein na saské straně hranice.
- Podzemní komplex Výzkumného ústavu Luftwaffe u břehů Baltského moře.
- Zámek Książ v Polsku: Součást tajemného podzemního projektu Riese (Obr).
Teorie o potopení na dně moře
Podle této hypotézy byla komnata naložena na palubu jedné z německých lodí v rámci operace Hannibal (masivní evakuace Východního Pruska počátkem roku 1945). Často se spekuluje o lodi Wilhelm Gustloff, kterou potopila sovětská ponorka a v jejíchž útrobách zahynuly tisíce lidí, nebo o parníku Karlsruhe, který byl potopen sovětskými letadly s velkým nákladem beden na palubě.
Prokletí Jantarové komnaty: Mrtví svědci
Atmosféru tajemna kolem pokladu přiživuje takzvané „prokletí Jantarové komnaty“. Řada klíčových svědků a hledačů totiž zemřela za velmi podivných okolností právě ve chvíli, kdy tvrdili, že jsou blízko k jejímu objevení.
- Alfred Rohde a jeho manželka: Poslední lidé, kteří prokazatelně věděli, kam byla komnata v Královci uložena, zemřeli v prosinci 1945 na údajný tyfus den předtím, než je měla vyslechnout sovětská tajná služba. Lékař, který vystavil úmrtní list, následně beze stopy zmizel.
- Generál Ivan Serov: Šéf sovětské mise pátrající po komnatě byl po návratu do Moskvy degradován a zbaven funkcí.
- Georg Stein: Jeden z nejslavnějších soukromých hledačů Jantarové komnaty byl v roce 1987 nalezen mrtvý v bavorském lese. Jeho tělo bylo rozřezáno skalpelem. Krátce před smrtí tvrdil, že má v rukou neodvratné důkazy o tom, kde se poklad nachází.
Proč ji hledači stále marně hledají
I když od konce války uplynulo více než 80 let, amatérští hledači pokladů i profesionální geologové s radary stále pročesávají podzemí střední Evropy. Pohání je kombinace touhy po slávě, astronomické finanční hodnoty (odhadované na více než 11 miliard korun) a fascinace tajemstvím.
Zásadní háček, který si mnozí hledači odmítají připustit, však spočívá v samotné povaze jantaru. Pokud by panely nebyly uloženy v naprosto dokonalých mikroklimatických podmínkách – se stabilní teplotou a především specifickou vlhkostí vzduchu –, jantar by vlivem vlhka v podzemních šachtách nebo v slané mořské vodě zčernal, zkřehl a rozpadl se na prach. I kdyby dnes někdo objevil bedny v zaplaveném dole, uvnitř by pravděpodobně nenašel zářící klenot, ale jen zničenou organickou hmotu.
Replika jako vítězství nad časem
Zatímco originál zůstává ztracen, lidstvo o krásu komnaty nepřišlo. V roce 1979 rozhodla sovětská vláda o vytvoření dokonalé repliky. Práce trvaly 24 let, stály miliony dolarů a vyžadovaly mravenčí práci restaurátorů, kteří museli podle dochovaných černobílých fotografií ručně vyřezat a poskládat statisíce kousků nového jantaru.
V roce 2003 byla tato nová Jantarová komnata slavnostně otevřena v Kateřinském paláci. Pro miliony turistů je to dnes jediná možnost, jak spatřit magické teplé světlo, které kdysi okouzlilo cary. Skutečný osud originálu však dál zůstává pohřben v temnotě dějin dvacátého století.
