Severokorejská uprchlice Undžu Kim se v rozhovoru pro Českou televizi podělila o své hrůzné zážitky z dětství, které prožila v totalitním režimu Severní Koreje. Vědoma si zhoršující se situace v oblasti lidských práv, která byla zdokumentována v nedávné zprávě OSN, Kimová popsala, jak poprvé viděla veřejnou popravu ve svých devíti letech. Tato zkušenost jí zanechala hluboké psychické jizvy a dodnes si ji pamatuje jako jeden z nejstrašnějších okamžiků svého života. V rámci rozhovoru se také dotkla tématu politických vězňů a způsobu, jakým režim používá popravy jako nástroj zastrašování obyvatelstva.
Kimová uvedla, že její učitelka přerušila vyučování a oznámila dětem, že se půjdou podívat na veřejnou popravu. Tyto akce se obvykle konaly na místech, kde mohlo být přítomno co nejvíce lidí, což mělo posílit efekt odstrašení. Děti byly odvedeny na vyvýšené místo, odkud měly lepší výhled na tragédii, která se před nimi odehrávala. Vzpomíná, že do té doby viděla umírat pouze domácí zvíře a smrt člověka pro ni byla nesmírně šokující. Tato vzpomínka se jí vryla do paměti a dodnes ji prožívá jako traumatizující událost, která formovala její pohled na svět.
Popravy jako nástroj zastrašování
V rozhovoru Kimová také přiblížila, že v průběhu svého dětství byla svědkem několika veřejných poprav. Nepamatuje si přesně, kolikrát to bylo, ale odhaduje, že minimálně třikrát. Připomněla si případ manželského páru, který byl odsouzen k smrti za pokus o krádež mědi, kterou se snažili propašovat do Číny. Tato událost byla v jejím okolí silně diskutována, a i když se o ní nesmělo otevřeně hovořit, Kimová si pamatuje, jak její rodiče projevovali lítost nad osudem dětí, které po popravě zůstaly bez rodičů. Takové situace ji přiměly zamyslet se nad tím, jestli je správné trestat lidi tímto způsobem, ačkoli tehdy ještě neměla odvahu vyjádřit své pocity.
Kimová zdůraznila, že veřejné popravy v Severní Koreji sloužily jako odstrašující příklad pro ostatní obyvatele. V zemi, kde je strach a poslušnost vůči režimu kladeno na první místo, byla jakákoliv forma nesouhlasu potrestána tvrdě. V případě, že někdo porušil zákon, jako například kradl potraviny v době hladomoru, mohl čelit fatálním následkům. Kimová vzpomíná na muže, který byl popraven za krádež kukuřice, což se stalo v období známém jako „Strastiplný pochod“, kdy Severní Korea procházela jednou z nejhorších krizí ve své historii. V takových podmínkách, kdy lidé umírali hlady, se otázka hodnoty lidského života stala ještě palčivější.
Psychologické následky a odpor vůči systému
Jako dítě se Kimová cítila psychicky otřesená, ale neměla možnost své pocity vyjádřit. V totalitním režimu bylo pro děti jako ona nezbytné předstírat, že cítí loajalitu a oddanost vůči vládě. Jakékoli projevy odporu nebo lítosti mohly být považovány za projev slabosti a mohly by vést k nebezpečným následkům nejen pro ni, ale i pro její rodinu. Jak Kimová říká, i v takových tragických situacích bylo nutné potlačit vlastní emoce a dodržovat přísné normy, které byly stanoveny vládou. Tento psychologický tlak, který zažívala od útlého věku, ji nakonec přiměl k zamyšlení nad tím, co je správné a co špatné, a začala se čím dál tím více distancovat od ideologie, která jí byla vštěpována.
Undžu Kim se dnes jako aktivistka snaží upozorňovat na porušování lidských práv v Severní Koreji a vyzývá mezinárodní společenství, aby se postavilo proti těmto praktikám. Její osobní příběh je důkazem toho, jak traumatizující zážitky mohou ovlivnit nejen jednotlivce, ale i celou společnost. Zprávy OSN o zhoršující se situaci v oblasti lidských práv v KLDR potvrzují, že i nadále existují systematické problémy, které je třeba řešit. Kimová doufá, že její slova a příběh pomohou otevřít oči těm, kteří mají moc zasáhnout a změnit životy mnoha lidí, kteří trpí pod tyranií severokorejského režimu.
